Kulíšci mladší – metodické listy

Jak rozvíjet komunikaci batolete?

  1. Využívejte základních prvků komunikace

Komunikovat pokud možno tváří v tvář a na stejné úrovni – umožníte tak dítěti lepší oční kontakt, může sledovat ústa mluvčího, což mu pomáhá v odezírání jednotlivých hlásek a upevňování způsobu jejich tvoření.

  • Mluvte jasně, zřetelně, využívejte základní slovní zásobu a krátké věty.
  • Pojmenovávejte stručně a jasně, co právě děláte. Mohou to být vaše činnosti, předměty kolem vás i to, jak se cítíte. Dítěti tak poskytujeme množství slov k rozšíření slovní zásoby, ale pomáháme mu též věnovat pozornost tomu, co se děje, což je důležité pro jeho schopnost zorientovat se v situaci.
  • Obsah a forma – to co říkám, tedy obsah, musí být v souladu s tím, jakým způsobem to říkám, tedy s jakou intonací, dynamikou. Je dobré mít na paměti, že děti do 6 let nerozumí ironii.
  1. Předcházejte neporozumění 

Opakujte to, co dítě říká. Pokud dítěti nerozumíme a nepoznáme, co říká, opakujte to, co slyšíte a s tímto zvukem si můžete různě hrát. Měníme intonaci, hlasitost, tempo. Dáváme tak dítěti najevo, že ho slyším a vnímáním, dávám si čas na přemýšlení nad tím, co by to mohlo být za slovo.

  1. Motivujte

Pochvala, povzbuzení, motivace – to vše dítě pozitivně povzbudí v dalších snahách. Dítě chválíme za konkrétní věci: „Já už ti krásně rozumím, ano, je to auto. Povídej dál.“ Pokládáme otázky, které se týkají daného slova, pojmu.

  1. Vyprávějte si nad obrázky

S dítětem si můžete vyprávět o tom, co na obrázku je, kde to je, jak to vypadá… Pokud dítě neví, co by řeklo, dáváme mu vždycky možnosti: „Je to slon nebo dům?“

  1. Buďte aktivní

Říkejte si s dětmi různá říkadla doplněná hrou na tělo tleskáním, plácáním, dupáním. Zajímavá jsou pro děti i rytmická říkadla obsahující citoslovce. Zkuste třeba pohybovou básničku:

„Kovej, kovej kováříčku (tlučeme pěstičkou do chodidla na noze),

okovej mi mou nožičku (tlučeme druhou pěstičkou do druhé nohy),

okovej mi obě (plácáme se do stehen),

zaplatím já tobě“ (tleskáme).

Zkuste si na tyto aktivity vyhradit alespoň několik minut denně. Pokroky vašich dětí vám budou sladkou odměnou za vaši trpělivost a ochotu věnovat jim svůj čas, byť by byl sebedražší.

 

Zdroje a použitá literatura:

Zkušenosti lektorek kroužku Kulíšků ve Studánce

http://www.nutriklub.cz/clanek/rozvijime-rec-a-komunikacni-schopnosti-ditete-iii-dil-od-1-do-3-let


 

Jemná motorika

Vývoj dítěte neurčují pouze jeho dědičné vlohy, ani neprobíhá stejnoměrně, paralelně a pravidelně ve všech vývojových oblastech, probíhá po celý život. Zděděné vlohy se u dítěte postupně rozvíjejí, jednotlivé fáze vývoje podléhají vnitřním i vnějším vlivům. Vývoj ovšem můžeme svým působením a působením prostředí do jisté míry ovlivňovat. Ve zvládnutí určitých dovedností jsou individuální rozdíly, také rychlost průběhu jednotlivých období je různorodá, proto nezoufejte, pokud vaše dítě ještě něco neumí.

Motorika rukou

Jedná se o jemné pohyby, při kterých jde o souhru rukou a zraku. Jemná motorika je rozvíjena při pohybech dlaní a prstů. Její zvládnutí je nutným předpokladem pro úspěšné zahájení především psaní, ale i dalších manuálních aktivit ve školním prostředí.

1,5 roku – dítě umí věc volně pustit, ovládá dovnitř směřující příčný úchop, jí samo lžičkou, samostatně pije z pohárku, vybaluje předměty z obalu, ukládá a vybírá věci, tluče předměty o sebe.

1 – 2 roky – dítě kreslí čáru mezi dvěma body, hnětením modeluje kuličky a hady, šroubuje a otáčí klíčem v zámku, samostatně si umývá a utírá ruce.

2 roky – dítě si samo svléká oblečení, čmárá na papír, staví věž ze dvou kostek, navléká kroužky na tyč, hází míč neurčeným směrem, dává kuličku do lahve apod.

2,5 roku – dítě staví věž ze čtyř kostek, hází míčem s rukama nad hlavou, zasune tyč do roury, vysypává korálky z láhve, listuje stránkami knížky.

3 roky – dítě jí vidličkou, chytá míč oběma rukama, hází míčem v určitém směru, maluje zakulacené tvary, přelévá tekutinu z pohárku do pohárku, skládá papír, navléká korálky na drát.

 

→Tip: Cvičení:

Máme dlaně a prstíčky,

schováme je do pěstičky.

Bumtarata na vrátka,

to je krátká pohádka.

 

Žába leze po žebříku, (natahujeme se rukama, jako kdybychom lezli po žebříku)

natahuje elektriku. (roztahujeme ruce do stran)

Nejde to, nejde to, (kroutíme zápěstím, naznačujeme, že to nejde)

necháme to na léto. (tleskáme)

 

Zdroje a použitá literatura:

Zkušenosti lektorek kroužku Kulíšků ve Studánce

Langmeier, J.; Krejčířová, D. Vývojová psychologie, 2006.  Vágnerová, M. Vývojová psychologie, 2000.


 

Hrubá motorika

Vývoj dítěte neurčují pouze jeho dědičné vlohy, ani neprobíhá stejnoměrně, paralelně a pravidelně ve všech vývojových oblastech, probíhá po celý život. Vývoj ovšem můžeme svým působením a působením prostředí do jisté míry ovlivňovat. Ve zvládnutí určitých dovedností jsou individuální rozdíly, také rychlost průběhu jednotlivých období je různorodá.

Hrubá motorika je schopnost dítěte koordinovaně používat tělo jako celek. Systematicky se rozvíjí pohyby trupu, těla, končetin, hlavy. Zvládnutí hrubé motoriky má základní význam pro plný rozvoj jedince. Dovednosti, které jsou zaměřeny na tuto oblast, pomohou dítěti získat sebedůvěru, zdokonalit koordinaci pohybů a prohloubit samostatnost. Aktivní pohybové činnosti podněcují tělesný vývoj a vedou k lepším návykům v oblasti spánku a jídla.

Ve zvládnutí určitých dovedností jsou individuální rozdíly, také rychlost průběhu jednotlivých období je různorodá, proto nezoufejte, pokud vaše dítě ještě něco neumí.

1 – 2 roky   Dítě krátce stojí bez opory, krátce samostatně jde, dokáže vstát ze sedu na podlaze, s přidržováním stoupá po schodech, hodí míčem či kopne do velkého míče, dobře chodí a jen občas upadne, hraje si na „bobečku“. Ve dvou letech skáče sounož, seskočí z posledního schodu.

2 – 3 roky   Dítě bez přidržování kopne vestoje silně do míče, leze po nábytku, překonává překážky, chodí po schodech nahoru a dolů s přidržováním, od třiceti měsíců věku je schopné při chůzi nahoru střídat nohy, ve třech letech střídá nohy i při chůzi dolů; poskakuje snožmo na místě, vydrží stát jednu sekundu na jedné noze bez přidržování, jezdí na tříkolce.

 

→Tip: Cvičení:

Já jsem čáp, klapy, klap.

Hledám rybník plný žab.

(chodíme jako čápi, ruce natažené před tělo – klapeme zobákem, nohy při chůzi zvedáme do výšky)

 

Leze leze brouk, (lezeme po čtyřech)

vítr do něj fouk. (foukneme)

Překulil ho na záda, (překulíme se na záda)

to je ale paráda. (na zádech třepeme nataženýma rukama a nohama)

A potom zas nazpět, (překulíme se zase na všechny čtyři)

protože měl naspěch. (lezeme rychle po čtyřech)

 

Zdroje a použitá literatura:

Zkušenosti lektorek kroužku Kulíšků ve Studánce

Langmeier, J.; Krejčířová, D. Vývojová psychologie, 2006.  Vágnerová, M. Vývojová psychologie, 2000.


 

Rozvoj sociálního chování

V batolecích období se dítě postupně učí začleňovat do skupiny – učí se přebírat společenské normy.

Normy chování dítě získává dvěma způsoby, které jsou nejúčinnější při vzájemném působení:

– pozorováním – všímá si, jak se v různých situacích chovají druzí;

– verbální komunikací – naučí se jak, ale i proč se chovat.

Pro dítě je důležité, aby byla stanovena pravidla, která utvářejí velmi důležitý řád, ve kterém se dítě

snadno orientuje. Pravidla dítěti umožní lépe rozlišovat, jaké chování bude pozitivně akceptováno a jaké nikoli. To, že se dítě pravidly řídí, dává najevo svou stydlivostí, proviněním, pokud pravidla poruší.

Specifická varianta nápodoby je identifikaceztotožnění se s někým. Na konci batolecího období se děti identifikují s rodiči. Pro dítě je přirozené přebírání norem na základě tendence podobat se ostatním. Učení nápodobou a identifikací (ztotožnění se s někým) často hraje důležitejší roli než pouze řečená informace.

V tomto věku je významný i vliv sourozenců. Sourozenci mohou sloužit jako alternativní zdroj sociálního rozvoje. Starší batolata se ke svým mladším sourozencům chovají obdobně jako jejich rodiče – pečovatelsky.

Na počátku batolecího období bývají vrstevníci chápáni na stejné úrovni jako jeho hračky a ostatní objekty. Později už význam roste, děti si spolu hrají, při hře se vzájemně napodobují. Význam kontaktu s vrstevníky znamená další alternativní zkušenosti, které usnadňují následné osamostatňování dítěte.

Nejdůležitější sociální skupinou je i nadále rodina. Zde se dítě učí vzorcům jednání, přejímá rodinou akceptované normy chování. Význam hodnot a norem, které dospělí dítěti předkládají, by dítě mělo chápat; jen mechanické oznámení nestačí. Signálem, že dítě určitou normu pochopilo, je u něj přítomnost studu, pokud danou normu poruší a někdo ho za to napomene.

 

→Tip: Cvičení:

Výměna balónků či jiných předmětů při hře mezi dětmi.

 

Zdroje a použitá literatura:

Zkušenosti lektorek kroužku Kulíšků ve Studánce

Vývojová psychologie pro sociální práci, Radek Ptáček, Hana Kuželová, 2013


 

 Podpora samostatnosti dítěte

Pokud je dítě schopné zvládnout něco samo, tak dítěti nic nepodáváme, nepřidržujeme, nesbíráme, co rozházelo – jsme pořád vedle něho, posilujeme jeho projevy a pojmenováváme každou prováděnou činnost – „dáme kabátek na věšák, zujeme boty, odneseme hračky do bedny“…  Všechno spolu, ale běhá dítě, rodiče ho jen chválí a sledují.

Jsme důslední. To znamená i dohodnout se, co budeme po dítěti vyžadovat a co všichni v rodině budou také dělat. Denně, opakovaně, pořád. Podmínkou úspěchu je, že neexistuje žádná výjimka a že si to nikdo v rodině neulehčuje a není na dítě tzv. „hodnější“. Jsou to jednoduché každodenní situace:

Oblékání: po návratu z venku se společně s dítětem zouváme, dítě si dává věci na jedno místo, (vždy na to stejné). Neutíká z chodby napřed do bytu a nenechává za sebou věci ležet. Postupně motivujeme dítě, aby se samo oblékalo, můžeme jej motivovat tak, že si z námi nabízeného oblečené samo vybere, co chce vzít na sebe.

Hra: Dítě si chce hrát a chce podat další hračku. Máma souhlasí, ale předtím zahájí společný úklid toho, s čím si hrálo dosud. Dospělí jen podávají do ruček hračky a věci směrujeme k policím, ale dítě už je tam vkládá samo.  Zpočátku pracuje spíše dospělý, dítě je ale stále v tahu činnosti. Později už pracuje spíše dítě a dospělý je přítomen a lehce pomáhá.

Jídlo: Před jídlem uklidíme hračky, jdeme si umýt ruce, učíme dítě samostatně stát na stoličce u umyvadla a namáčet ruce pod tekoucí vodou. Krmíme v sedačce, neměníme místa a způsob práce.

„Poslední“: S dítětem se domlouváme na poslední věc – pohádku, sjezd ze skluzavky, hry s míčem apod. Osvědčuje se, že dítěti řekneme poslední a dítě souhlasí – tedy pokývne nebo dá najevo, že pokyn vnímá. Nezačneme činnost, dokud se s dítětem na tom nedomluvíme – (nezačneme číst pohádku, nehodíme další míč apod.)

 

→Tip: Cvičení:

Písnička po ukončení aktivity, při úklidu:

Uklízíme, my to víme,

na nikoho nečekáme.

Kdo si s námi nechce hrát,

ať zůstane v koutě stát.

 

 Zdroje a použitá literatura:

Zkušenosti lektorek kroužku Kulíšků ve Studánce

Jak žít a nezbláznit se, PhDr. Lidmila Pekařová, 2006


 

Vývoj osobnosti dítěte

V průběhu batolecího období (1 – 3 rok) si dítě postupně začíná uvědomovat, že je samostatnou bytostí. Cílem tohoto batolecího období z hlediska vývoje osobnosti je dosáhnutí základní důvěry v sebe a ve své schopnosti. V batolecím období se začíná rozvíjet vědomí sebe sama.

První podmínkou je odpoutání z předchozí symbiotické vazby na matku, které je nezbytným předpokladem pro osamostatňování a rozvoj identity.

Důležitým prvkem pro osamostatňování je vznik potřeby sebeprosazení (až negativismu).

Sebeprosazování má dvě složky:

  • varianta „já sám“ – pokus o samostatnost, souvisí s vědomím vlastních kompetencí; „já sám“, která nastupuje kolem druhého roku věku dítěte. Dítě projevuje silnou snahu po vlastní aktivitě a projevu svých schopností – chce se samo oblékat, jíst, chodit apod.
  • varianta „já chci“ – odráží vědomí sebe sama jako aktivní bytosti.

Začíná si uvědomovat vlastnictví věcí (moje, tvoje), které jsou součástí jeho teritoria. Dítě v tomto období nechce nikomu půjčit svoje hračky, protože je považuje za součást sebe sama.

V průběhu tohoto období také přichází změna způsobu, jakým dítě mluví o sobě – doposud používalo třetí osobu („Honzíček papá“), nyní používá zájmeno „já“.

Toto období vývoje osobnosti nazývá prvním obdobím vzdoru. Dítě odmítá skoro všechno, s čím přijdou druzí lidé; proč ovšem nechce to nebo ono, nedokáže říci. Nejde totiž o obsah, ale o samotný fakt odmítnutí. Tím, že dítě reaguje opačně než ostatní, se ubezpečuje o své identitě, o tom, že je jedinečnou lidskou bytostí.

Nejdůležitější je, že těmito mechanismy si dítě utváří vědomí účinku vlastní aktivity na okolní svět, u dítěte se tedy vyvíjí  základní životní strategie, tedy to zda bude ve svém jednání aktivní či pasivní, sebevědomé či ustrašené.

 

→Tip: Cvičení

Já jsem kos, ty jsi kos. (ukazujeme na sebe, pak na děťátko)

Já mám nos, ty máš nos. (dotkneme se nosu – nejprve svého, poté dítěte)

Já mám hladkou, ty máš hladkou. (pohladíme tvář)

Já mám sladkou, ty máš sladkou. (přejedeme prstem po pusince)

My jsme kamarádi, my se máme rádi. (obejmeme se s dítětem)

 

Zdroje a použitá literatura:

Zkušenosti lektorek kroužku Kulíšků ve Studánce

Vývojová psychologie pro sociální práci, Radek Ptáček, Hana Kuželová, 2013


 

Sourozenecké vztahy aneb rodina se rozrůstá

Příchod mladšího sourozence do rodiny je pro celý rodinný systém velká změna. Doteď se veškerá pozornost věnovala pouze prvorozenému dítěti a nyní se vše točí kolem nově příchozího novorozeně.

Jak podporovat dobré sourozenecké vztahy?

Připravujeme sourozence na příchod miminka

  • Všechny „miminkovské“ věci vašeho batolete sbalte dlouho před příchodem nového miminka. Starší sourozenec tak bude mít menší pocit, že mu miminko bere jeho věci.
  • Příchod nového miminka oznamte dítěti včas, dříve než se někdo jiný prořekne.
  • Začleňte dítě do pozorování projevů miminka v břiše – jak dítě kope, jak v bříšku leží apod.
  • Mluvte s dítětem o tom jaké to bude, když přijde miminko na svět – popisujte jaké to bylo když starší dítě přišlo na svět, co to obnášelo, že se spousta věcí opravdu změní.

První přivítání s miminkem

  • Při prvním kontaktu po porodu mějte velkou náruč připravenou pro starší dítě, řekněte mu jak moc jste se na starší dítě těšili.
  • Položte miminko a dívejte se na něj společně se starším dítětem – nechte starší dítě aby miminko jemně hladilo a dotýkalo se ho.
  • Můžete dát staršímu dítěti dáreček, který mu „jako“ posílá miminko.
  • Připomeňte prarodičům a známým aby se nejdříve přivítali se starším sourozencem až po té s miminkem.

Sourozenci bez bojů

  • Je lepší zdůrazňovat dítěti, že je fajn mít nového kumpána do hry.
  • Nepoužívejte roli „velké sestry/velkého bratra“, který by už měl všechno zvládat.
  • Z kojení novorozence udělejte hezkou chvilku pro všechny – můžete si společně číst, mít speciální krabici s hračkami, kterou může vytáhnout pouze u kojení.
  • Nechte dítě, aby vám s miminkem pomáhalo, pokud chce.
  • Snažte se co nejvíce dodržovat zaběhnutý režim – ukládání ke spánku, jídlo, jít do kroužku se starším sourozencem.
  • Vyčleňte si pravidelně čas, který budete trávit pouze se starším sourozencem.

Sourozenecké potyčky

Proč děti bojují:

Touha po pozornosti – dítě chce získat pozornost rodičů nebo sourozenců.

Touha po uznání – dítě spor vyvolá jen proto, aby mohlo sourozence očernit u rodičů a povýšit se nad něho.

Žárlivost – pocit, že sourozenec je v lepší pozici, je více milován, obdivován.

Přenesený hněv – dítě si na sourozenci „vylévá“ zlost, která vznikla jinde.

Ochrana svých práv – dítě si brání před sourozencem své věci, své teritorium.

Nuda – mnoho hádek mezi sourozenci vzniká z nedostatku jiné vhodné zábavy, vlastně z „ničeho“.

Únava – příliš unavené děti jsou lehce vyvedeny z míry a nejsou schopny kontrolovat své chování.

 

Jakmile dokážete určit nejčastější příčinu hádek mezi dětmi, můžete mnoha zbytečným sporům předejít. Pokud se již spor rozběhne, není příčina tolik důležitá. Pak je třeba rozlišit, o kterou úroveň boje mezi dětmi jde a podle toho se rozhodovat, jak dále postupovat, zda zasáhnout nebo ne. Jestliže to jen trošku jde, nechte děti, aby si svůj spor vyřešily samy. Když to ještě neumí, můžete jim dát návod, pomoci jim, ale rozhodně neřešte situaci za ně, zůstaňte vždy nad věcí – děti jsou společně na jedné lodi a vy na druhé.

 

→Tip: Cvičení:

Zapojení staršího sourozence do předcvičování, je vzorem pro mladšího sourozence.

Zlatá brána – u aktivity je třeba minimálně tří. Role lze libovolně střídat. Zajímavá varianta je, pokud sourozenci dělají bránu a maminka prolézá.

 

 Zdroje a použitá literatura:

Zkušenosti lektorek kroužku Kulíšků ve Studánce

Dítě a vy, Kim Davisová, Fortuna Libri, 2008

http://efektivnirodicovstvi.webnode.cz/news/sourozenecke-vztahy/


 

Jak zvládat emoce u dětí?

Děti se musí naučit jak zvládat svoje emoce, tak aby to bylo sociálně přijatelné. Batolata jsou vedena vlastními potřebami a nemůžeme očekávat, že budou vědět jak zvládat svoje emoce.

Emoce jsou různé – radost, smutek, lítost, vztek, překvapení… Většinou nemají rodiče problém s tím, že dítě vyjadřuje radost nebo překvapení, ale vztek.

Jak předcházet výbuchům vzteku?

Buďte rozumní. Zvolte co možná nejméně pravidel, ale na těch trvejte.

Buďte důslední. Zajistěte, abyste vy, váš partner a další lidé pečující o dítě sdíleli stejná základní pravidla.

Začněte u sebe. Zaměřte se na svůj postoj ke vzteku. Vztek je emoce jako každá jiná a má význam si ji uvědomit a projevit jej. Jde však o to, projevit jej tak, aby člověk neubližoval ostatním nebo sobě. Pokud vy sami nezvládáte emoce, křičíte na partnera či dítě, počítejte s tím, že vás dítě bude napodobovat, protože to jak jinak řešit vztek mu neukazujete.

Když cítíme vztek nejlepší je:

  1. zastavit se
  2. uvědomit si, že mám vztek
  3. dýchat
  4. nechat si chvíli čas a rozmyslet si co nás naštvalo
  5. reagovat – můžeme vyjádřit okolí, že máme vztek a co nás rozzlobilo

Tohle všechno se děti i dospělí musí teprve naučit, tedy neumí to hned, ale postupnými krůčky.

Povzbuzujte dítě v prosociálním chování –  zejména ve schopnosti vyjádřit to co potřebuje, poprosit, poděkovat, ne si věci „vykřičet“.

Vnímejte naladění svého dítěte – pravděpodobnost záchvatu vzteku se zvyšuje, pokud je dítě pod tlakem, unavené, hladové, žíznivé. Proto pečujte, pokud je možné, co nejlépe o zabezpečení základních potřeb dítěte. Pokud to jde, včas odstraňte podnět konfliktu nebo odveďte pozornost jinam.

Jak reagovat na výbuchy vzteku u dítěte?

Všichni z nás, děti i dospělí, máme pocity vzteku. Vztek není nic špatného, co bychom neměli cítit nebo měli potlačovat.

Jakmile má dítě záchvat vzteku je těžké jej uklidnit: při záchvatu nemá nad sebou kontrolu, nelze ho usměrnit trestem, odměnou ani rozumnou domluvou. Zkuste toto:

  1. Vytvořte bezpečné prostředí, proto aby dítě nemohlo zranit sebe ani nikoho jiného. Zamezte tomu, aby dítě ve vzteku někomu jinému ubližovalo.
  2. Nechte dítě: nemluvte na ně, nehádejte se s ním. Můžete si odejít, pokud je dítě v bezpečí. Bez diváka totiž není představení.
  3. Pokud jste s dítětem venku kde by ostatní rušilo, vezměte jej do náruče a odneste jej do klidnějšího prostředí.
  4. Za žádných okolností neustupujte. Svůj postoj neměňte po zuřivém výstupu – dítě si nesmí myslet, že vztekání je účinná zbraň jak něčeho dosáhnout.
  5. Po záchvatu vzteku dítě nijak netrestejte. Když se dítě vyvzteká, buďte připraveni se s ním pomazlit (pokud dítě chce a vy to také tak cítíte) a řekněte, že jste rádi, že už se uklidnil, ale že chování, které předvedlo, se vám nelíbí. Dítě potřebuje ujištění, že ho máte pořád rádi.

 

 Zdroje a použitá literatura:

Zkušenosti lektorek kroužku Kulíšků ve Studánce

Dítě a vy, Kim Davisová, Fortuna Libri, 2008


 

Děti a média (televize, počítač a knihy)

Je užitečné brát počítač a televizi jako stroj, tedy jako zařízení pro volný čas. Nad počítačem stojí člověk, který jej může vypnout, zavřít do skříně a využívat i jiné možnosti trávení volného času – kolo, koupání, práce na zahradě, společné hraní apod.

Dvouleté dítě má schopnost vnímat jeden zvětšený konkrétní barevný obraz, izolovaný od pozadí. Neumí koncentrovat pozornost na několik obrazů najednou a neumí zrakem rozlišit malé podněty v zorném poli – v leporelu vnímá jeden obrázek krávy, psa nebo krocana.

Starší batole už zvládne rozčleněný obraz kočky a koťátka, s miskou či s klubíčkem … Televizní obraz je složen z mnoha podnětů a rychle se mění. Batole neumí rozlišit obraz v čase ani v množství, učí se tedy vnímat jen část obrazu. Tím dochází k trénování výběrové pozornosti, dítě si z nabídky vybere, co zná a ostatní pro ně neexistuje. Pokud se dítě s takovými podněty setkává pravidelně a dlouhodobě může to mít negativní vliv na jeho pozornost – tedy učí se vnímat pouze to, co se mu hodí a to i ve škole.

Tříleté dítě už dobře zvládá vnímat pohádku pro nejmenší nebo Večerníček. Důležité je po pohádce si s dítětem promluvit o tom, co tam bylo, kdo tam byl a co se stalo a jak se kdo jmenoval.

Čtyřleté dítě je při normálním vývoji schopné vnímat dětský film a vyprávět děj. Některé děti si už umí sami zapnout video a pustit film. Podmínkou je, že má uklizené hračky, umyté ruce a neobíhá od filmu za jinou činností.

Vedle televize je důležitá kniha. Je to nenahraditelný prostředek k rozvíjení vztahu mezi rodičem a dítětem. Chuť číst se ale předává z rodičů na dítě, četba pohádky je důvěrná chvíle mezi oběma a rodič by měl znát knihu, kterou dítě čte. Je to prostor k diskuzi o tom kdo tam vystupuje, co se tam dělo, koho obdivovat a proč.

 

 Zdroje a použitá literatura:

Zkušenosti lektorek kroužku Kulíšků ve Studánce

Jak žít a nezbláznit se, PhDr. Lidmila Pekařová, 2006


 

Vnímání 

Zrakové vnímání

Jde o schopnost vnímat svět pomocí zraku. Vývoj zrakového vnímání není izolovaným dějem, probíhá kontinuálně s ostatním smyslovým vnímáním, s vývojem motoriky, řeči i s rozumovým vývojem.

1,5 roku – dítě z dálky poznává osoby, rádo si prohlíží obrázkové knížky, pozoruje se v zrcadle, poznává rodiče a sourozence, upřednostňuje určitou hračku.

2 roky – dítě vytváří obraz ze dvou věcí, ukazuje části těla na panence, přihlíží při stavění věže, přiřazuje jednu věc ke druhé, správně otáčí obrázek, představuje si objekty, které nevidí. Staví z kostek věž a vlak.

2,5 roku – dítě roztřídí dva páry obrázků, třídí lžíce a vidličky, poznává sousedy a návštěvy, přiřazuje k sobě dva tvary, dvě barvy, dvě velikosti.

3 roky – dítě rozlišuje jeden kus a mnoho kusů, poznává činnosti na obraze, rozpoznává místa, najde ukryté věci, zná své vlastní oblečení, třídí čajové lžičky od velkých lžic, pojmenuje barvu, zasouvá geometrické tvary do otvorů. Z kostek staví most.

 

Sluchové vnímání

Jde o schopnost orientovat se ve světě pomocí sluchu, vnímat ho.

12 měsíců – dítě rozumí významu slov, otáčí hlavu přímo ke zvuku, řídí se jednoduchými výzvami, reaguje na kárání, poslouchá kroky.

1,5 roku – dítě rychle lokalizuje zvuky, rozumí jednoduchým větám, reaguje na své jméno, dívá se na jmenovanou osobu, chápe, že předměty mají určité názvy.

2 roky – dítě lokalizuje zvuky v jiné místnosti, ukáže čtyři jmenované věci, rozumí otázce „Chceš?“, poslouchá jednoduché příkazy – např. „Otevři pusu.“.

2 – 3 roky – dítě rozumí krátkým příběhům, rýmům a písničkám, dokáže zopakovat dva řádky básničky zpaměti, uposlechne dva příkazy v jedné větě, uposlechne příkazu: „Dej mi jedno, případně několik…“.

 

Vývoj řeči

Vývoj řeči u dětí je silně individuální. Uvedený přehled je čerpán z uvedené literatury a je být pouze orientační.

V prvním roce dítě rozumí většímu počtu slov, ale vlastní mluvení příliš nepokročilo. V 18 měsících užívá asi 20 – 30 slov, ve 2 letech 200 – 300 slov, tvoří dvouslovné věty. Dítě chápe, že každá věc má svůj název, je nutné reagovat na jeho opakované otázky „Co je to?“. Mluví o sobě ve třetí osobě.

2 – 3 roky – dítě kombinuje 2 – 3 slova, verbalizuje děje, ukončuje žvatlání, resp. svůj dětský žargon. V polovině druhého roku již některé děti ovládají jednoduché říkanky. Od počátku třetího roku začíná dítě hovořit v první osobě („já“).

Ve třech letech většinou zná své jméno, na dotaz umí uvést své pohlaví. Označí hlavní barvy. Užívá asi 700 – 900 slov. Ve 30 – 36 měsících rozumí 2 – 3 předložkám (dej kostku na, pod, za talířek…), chápe pojmy velký – malý, nahoru – dolů, hlasitě – tiše.

 

→Tip: Cvičení:

Sluch:

Dešťové kapičky, dostaly nožičky.

Běhaly po plechu, dělaly neplechu.

Z šepotu (ťukání) postupně přecházíme do křiku (bubnování).

 

Zrak a řeč:

Kuře dělá zob, zob, zob. (z jedné ruky uděláme mističku, druhou zobeme jako kuřátko)

Vrabec skáče hop, hop, hop. (poskakujeme jako vrabci)

Datel ťuká ťuk, ťuk, ťuk (zaťukáme na čelo)

a teď tiše, ani muk. (prstem před pusou naznačíme ticho)

 

 Zdroje a použitá literatura:

Zkušenosti lektorek kroužku Kulíšků ve Studánce

Langmeier, J.; Krejčířová, D. Vývojová psychologie, 2006.